O poselství vážné hudby, o houslích i o důležitosti konkurence mezi hudebníky jsme si povídali se sólistkou závěrečného galakoncertu Sophiou Jaffé.

Začala jste hrát ve velmi brzkém věku. V kolika vlastně?
Už v pěti letech.

Vzpomenete si, co pro vás bylo tehdy největším problémem?
Především zjištění, že musím opravdu hodně cvičit (smích). U nás doma všichni hrají na housle. Ode mě se přirozeně očekávalo, že nebudu výjimkou, a tak jsem začala pobírat lekce domácího vyučování.

Mladých talentovaných houslistů je poměrně mnoho. Zřejmě není snadné se v tak širokém výběru prosadit...
Mě především těší, že je tak velká poptávka. Znám mnoho, opravdu mnoho kolegů, kteří hrají desítky nejrůznějších opusů a nemají žádný problém s obživou sólisty. Své vrstevníky vnímám spíše jako motivaci, která mě pohání vpřed: když to či ono mohl zvládnout ten druhý, zvládnu to také. Pomáhají mi překonat náročná období, kdy musím hodně cestovat, cvičit nebo koncertovat a vím, že v tom nejsem sama. Možná to bude znít zvláštně, ale mí konkurenti mi vlastně přinášejí více klidu než nervozity.

Který váš mladý kolega se vám zamlouvá?
V případě každého hudebníka považuji za velmi náročné umět se soustředit na nahrávky svých souputníků, aniž by je poslouchal bez jakékoli předpojatosti. Mezi svými mladými kolegy nemám žádného skutečného favorita. Třeba houslistky Janine Jansen nebo Lisa Batiashvili považuji za velmi zajímavé, nicméně se snažím udržovat si od podobných posudků jistý odstup. Způsobuje to mimo jiné i hledání vlastního projevu, jež vám nedovoluje příliš sledovat svou uměleckou generaci.

Kdo je vaším uměleckým vzorem?
Mou asi největší inspiraci ztělesňuje Gidon Kremer – vskutku oslňující hudebník.

Láká vás spíše komorní či symfonická tvorba?
Záludná otázka... V obou případech lze totiž nalézt mnoho překrásných děl. V tomto případě u sebe sleduji jistý rozpor – poslouchám převážně komorní tvorbu, ale hraji hlavně sólové koncerty s orchestrem. Pokaždé, když si pouštím nějakou nahrávku, jedná se o komorní obsazení. Mám ráda recitály s klavírním doprovodem. Symfonickou tvorbu poslouchám pouze živě.

Z vašeho repertoáru mám dojem, že tíhnete spíše k tradičním než soudobým skladatelům, je moje domněnka správná?
Mám pocit, že se nejedná ani tak o vazbu k určitému období, jako spíše o odpověď na poptávku. Není zrovna jednoduché nalézt dílo současného skladatele, za kterým by si člověk stál a chtěl ho prosadit. Možná se mýlím, ale mám rovněž dojem, že se houslových koncertů v současnosti tolik nekomponuje. Jinak samozřejmě hraji a mám ráda Philipa Glasse, Bélu Bartóka, Ericha Korngolda, Leonarda Bernsteina a jiné skladatele dvacátého století.

Které dílo chcete v nejbližší době nastudovat?
Koncert Albana Berga a Benjamina Brittena.

Naposledy jste u nás vystupovala s Čajkovského houslovým koncertem, opusem, který hraje mnoho dalších houslistů. Je pro vás důležité přinést do díla něco nového nebo se spíše pokoušíte maximální měrou (v dobrém slova smyslu) ctít nějakou interpretační tradici?
Tento koncert jsem poprvé hrála v deseti letech. Samozřejmě, že se držím jistých pravidel, které mi kupříkladu vštěpoval můj otec. Pochází z Lotyšska a hru na housle studoval v Moskvě. Jeho interpretační umění vychází z tradiční ruské houslové školy, která mimo jiné klade velký důraz na melancholii a cituplný výraz. V případě tohoto kusu se jedná o velmi dojemnou a vzrušující hudbu. Primárně nepotřebuji prosadit nějaké své sdělení a odlišovat se od ostatních, to rozhodně ne. Znova a znova sleduji partituru a snažím se odkrýt nové informace, které mě v daném okamžiku oslovují. Také doufám, že s každou další interpretací zlepším různé detaily a zároveň dokáži lépe naplánovat celek. Nemám však žádnou oblíbenou nahrávku a hlavně se ji ani nepokouším vyhledávat.

V České republice jste vystupovala již několikrát, který náš skladatel vás nejvíce zaujal?
Vedle Antonína Dvořáka je to Josef Suk, jehož Fantasii pro housle a orchestr najdete v mém repertoáru. Krásná, velmi inovační a náročná skladba, kterou mám moc ráda a vždy mě těší, když ji mohu někde hrát.

Potýkala jste se někdy s větší trémou?
...svým způsobem jsem vlastně vždy nervózní (smích). Ale pokaždé, když si uvědomím, že nejde o mě, ale o hudbu, tedy že nejsem důležitá, působí to velmi blahodárně a uklidňuje mě to. Tréma přichází většinou ve chvílích, kdy si člověk připadá nepostradatelný a přikládá si větší důležitost než ve skutečnosti má. Před koncertem si snažím zkrátka uvědomit, co je podstatné.

Jaký význam přikládáte soutěžím?
V současnosti už pramalý, avšak dříve mi to velmi pomáhalo. Připravit si komplexnější program, setkat se s konkurenty, vystupovat před komisí – to vše je dobré absolvovat. Na svou první soutěž jsem se moc nepřipravovala a naštěstí jsem nepostoupila. S každým dalším rokem se pak moje přípravy zdokonalovaly, a když k tomu přibylo i trochu štěstí, podařilo se mi umístit na prvních místech. Každý interpret má navíc příležitost seznámit se s různými agenturami a zahrát si s velkým tělesem.

Co nejraději děláte, když nemáte v rukách housle?
Vy dokážete člověka rozesmát! Asi se budete divit, ale hrozně ráda peču a vařím. Mám taky nesmírně ráda britskou literaturu – Jane Austen, Henry Fielding a mnoho dalších.

Jak vnímáte zájem svých vrstevníků o vážnou hudbu?
Na prvním místě bych chtěla říci, že jsem neustále překvapená, kolik návštěvníků lze spatřit na koncertech vážné hudby. Situace je asi jiná než před padesáti lety, ale nehovořila bych o nějaké katastrofě. Pokud chybí podněty ve výchově, jen obtížně se pak obrací lidé k vážné hudbě v dospělosti. Moc by mě těšilo, kdyby si mladí lidé povšimli, jak úžasný svět se jim odkrývá poslechem vážné hudby. Kolik kvality, práce a odříkání za tím vším je. Když si někdo zkusí hrát pět let na nástroj a zjistí na jakou úroveň se dostal, vnímá interpreta s například dvacetiletými zkušenostmi asi úplně jinak. Jistý druh hudební gramotnosti velmi pomáhá poslechu. Svět vážné hudby je úžasný mikrokosmos plný nejrůznějších asociací, pravidel, geniálních momentů, tradicí... Jako byste stáli v krajině a nasávali její atmosféru plnou nejrůznějších vůní. Hudba má rovněž tu moc, že umožňuje nahlédnout také do vlastního nitra a poznat lépe sebe sama. Hrozně těžce se to popisuje, a proto je to tak krásné.

Aleš Kučírek

---

zpět na archív